Zdravíkov

Bylo, nebylo jedno městečko. Bylo daleko, ale ve skutečnosti mnohem blíž, než se mohlo zdát.

Mezi lesy a políčky za průzračným potůčkem, uprostřed krásné louky stojí malé městečko jménem Zdravíkov. Přesně uprostřed tohoto městečka najdeme Zdravé náměstí. „Zdravé náměstí?“ No ano, slyšíte správně, takhle se mu už od nepaměti říká. A představte si, děti, na tom náměstí stojí chaloupky. A ne ledajaké!  Všechny chaloupky jsou si podobné a přitom je každá jiná. Jedna chaloupka má střechu jako jablíčko, druhá jako hruštičku a další jako třešničku. Stěny mají z oranžových mrkviček, okénka lemují zelené hrášky. A komín? Komín vypadá jako fialová švestička.  A to ještě není zdaleka všechno. Na zahrádkách kvetou květiny, běhají slepičky, na stromech štěbetají ptáčci a uprostřed náměstíčka je velké hřiště, kde celý den dovádějí děti i dospělí.

Děti, to vám povím, to náměstí je tak krásné, úplně jako v pohádce. A víte, co je nejzajímavější? Žijí tady děti a vypadají skoro jako vy. Každý den tady dovádějí, sportují, učí se novým věcem, odpočívají a v noci také spinkají. 

 Co to zavrzalo? Slyšely jste to, děti? To byly dveře jablíčkové chaloupky na Zdravém náměstí, ze kterých zvesela vyběhl malý chlapec. Toho chlapce já přece znám, to je Zdravouš, Zdravouš Ručička. Musím Vám ho, děti, představit. Určitě se budete kamarádit. Má velké modré oči, krátké vlásky schované pod pruhovanou kšiltovku, úsměv na tváři a jeho zoubky jsou bílé jako perličky. Má velkou sílu, pořád dobrou náladu, rád si hraje s míčem a všechno si hned zapamatuje.

„ Ahoj kamarádi,“ mává na nás Zdravouš a hned za ním vykukuje jeho sestřička Zdravěnka.

No, páni! Zdravěnka je snad ta nejkrásnější holčička z celé vesnice, úplná princezna. Stejně jako její bráška překypuje zdravím, má krásné vlasy, zářivé oči, růžové tváře, je chytrá, ráda si hraje a hřiště přeběhne jako nic.

Zdravouš i Zdravěnka moc rádi jezdí na kole. Oba už vyjedou i ten největší kopec v okolí, kde stojí velká rozhledna a z ní je vidět široko daleko.  A když na ni vylezete, uvidíte celé městečko jako na dlani.

Milé děti, on ten Zdravíkov jako dlaň skutečně vypadá. Je tam Zdravé náměstí a z něj vede pět moc zajímavých ulic. Některé určitě budete znát. Jmenují se: Pitíčková, Vitaminová, Sacharidová, Bílkovinová a Tuková.

A teď honem zpátky za našimi novými kamarády.

Zdravouš a Zdravěnka přeběhnou náměstí a přiženou se jako velká voda k dědovi Ručičkovi. Děda zrovna sklízí meruňky. „Ahoj, dědo!“ volají Zdravouš se Zdravěnkou. „Ahoj, děti! Kde se tu berete?!“ diví se děda a seskočí ze stromu. Je sice starý a má šedé vlasy, ale pořád má sílu a elán! „Dědóó, vezmi nás prosím na procházku. A vyprávěj, co jsi tropil jako malý!“ volají Zdravík se Zdravěnkou. „Klidně. Tak do které ulice se podíváme jako první?“ „Co do Pitíčkové?“ V této ulici teče průzračná říčka Voděnka, ve které se prohánějí všelijaké rybičky. Všichni obyvatelé vesničky Zdravíkov tady chodí za babičkou Studánkovou pro lahodnou a osvěžující vodu na pití. Babička Studánková je ta nejhodnější babička, která Zdravouše a Zdravěnku vždy pohladí po tvářičkách a řekne jim: „Nejzdravější pití je čistá voda, děti moje.“

Další zastávka je v ulici Vitaminové. Bydlí tady totiž paní Papriková. Je to upovídaná paní se zeleným kloboučkem na hlavě a zářivým úsměvem na tváři. Má obchůdek, kde prodává svoji čerstvou zeleninku a také zeleninu a ovoce, co vypěstovali její sousedé pan Rajče, paní Mrkev, pan Okurek, pan Hruštička, paní Jahůdková a spousta dalších.  Ve Vitaminové ulici to vždy krásně voní. A je barevná, radost pohledět!

Kromě paní Paprikové a milých sousedů tady bydlí i pan Jablko, který vždy dětem nabídne ovoce ze své zahrady, lahodná jablíčka, švestičky, třešničky a k tomu vypráví příběhy z mládí. Pan Jablko byl totiž pěkný rošťák, stejně jako děda Ručička.  Pan Jablko přátelsky plácne dědu po zádech a začíná vyprávět příběh: „Já jsem vždycky na vašeho dědu hvízdl, až se to rozlehlo po celém Zdravíkově. Když to děda uslyšel, vyběhl ze vrat, přeběhl náměstí a přeskočil přes plot na naši zahradu. Tím vždycky vyplašil všechny slepice, které začaly hlasitě kdákat a poletovat pod okny. Podle toho rozruchu jsem poznal, že už na mě děda čeká.  Společně jsme pak lezli po stromech, schovávali se ve větvích a mlsali ovoce. Často jsme také hráli fotbal a vybíjenou. Jo, to byly časy,“ dokončuje své povídání pan Jablko, protože je čas rozloučit se a jít do další ulice.

Hned vedle Vitaminové ulice se nachází ulice Sacharidová. V této ulici žije paní Ovsová, slečna Pšenice, pan Žito a rodina Bramborová. Pan Žito je vysoký, štíhlý a na první pohled vypadá jako velký mrzout, ale není tomu tak. Ve skutečnosti má jen velké starosti o svou úrodu žita, která potřebuje dostatek vláhy a sluníčka. „Naše maminka tady kupuje mouku z obilí a potom z něj připravuje ten lahodný a voňavý chléb, že ano?“ ptá se Zdravěnka.

„ Ano, Zdravěnko,“ přikyvuje Zdravouš. Děda Ručička mezitím vzpomíná, jak pomáhal sekat i sklízet obilí a potom ze stébel dělal brčka na osvěžující vodu od babičky Studánkové.

Všichni společně přeběhnou do další ulice, která se jmenuje Bílkovinová. Tady to má Zdravěnka moc ráda, protože zde bydlí pan Vepř s paní Vepřovou. Mají obchůdek s masem, mléčnými výrobky, vajíčky a malými bobulkami, kterým říkáme luštěniny. Čočka, fazole i hrách jsou také velké dobroty. Kromě Vepřových tady bydlí i pan Králík a jeho soused pan Kohout – s těmi se Zdravěnka se Zdravoušem nikdy nenudí. „Baf!“ vybafne na děti pan Kozel. „Jéé,“ vypískne Zdravěnka a všichni se zasmějí.  „Dědo, dědo, my máme hlad!“ stěžuje si Zdravouš. V tu chvíli přichází na zahrádku paní Kozlová a nese talíř plný chlebů namazaných tvarohem, ozdobených pažitkou a volá: „Svačina!“  Zdravouš mlaská a pochvaluje si, jaké bude mít po tvarohu velké svaly a Zdravěnka se culí, že bude mít pevné zoubky. Svačinku zapijí čerstvým mlékem, poděkují paní Kozlové za pohoštění a vyráží do poslední ulice. 

Poslední ulice, do které vede cesta přímo z náměstí, se jmenuje Tuková. Je to nejkratší ulička, ale domečky vypadají kouzelně. Zdravouš se Zdravěnkou zde mají tetičku Oříškovou. Děti, co říkáte? Podíváme se k tetě domů?

Rodina Oříškova bydlí v domečku z velikánského lískového oříšku. V okénkách visí barevné záclony a všude mají spoustu lahviček. „Ahoj tatínku, posaď se,“ zdraví teta dědu Ručičku. „Už jsme toho nachodili opravdu hodně, rádi si odpočineme,“ říká děda.  Je  trochu unavený, přeci jen už je starší. Ale smlsne pár oříšků a hned má zase více síly. „Co je v těch lahvičkách, tetičko?“ ptá se Zdravěnka. „V naší uličce všichni pěstujeme na zahradách oříšky a spoustu druhů rostlinek, ze kterých vybíráme semínka. Z ořechů a semínek pak na tom obrovském lisu v rohu získáváme oleje, které jsou v lahvičkách. A tamhle vzadu vyrábíme máslo ze smetany, tu zase nakupujeme od paní Kravičkové,“ vysvětluje Zdravěnce tetička.

Tak děti, teď jsme prošli všech pět důležitých ulic městečka, které vypadá jako velká ruka s pěti prstíky, ze kterých vede cesta přímo na Zdravé náměstí k domečku Zdravouše.

„Dědečku, můžeme jít za kamarádem Opečánkem? “ škemrá Zdravouš. „Dobře, ale dávejte na sebe pozor, já jdu ještě pomoct panu Králíkovi. Okolo zvířátek je spousta práce. Tak ahoj, děti,“ loučí se s námi děda Ručička.  Zdravouš se Zdravěnkou se také rozloučí s dědou a vydají se na túru do velkého kopce do sousední vesnice Semtamovice .

Hned na začátku vesnice je Hamburgerová ulice, kde bydlí  Opečánek.  Zdravoušovi se tam tedy vůbec nelíbí. To vám teda řeknu, je to taková temná, smutná ulice. Všechno je zde mastné od hranolků, párků, tlustého masa, všude jsou mastné výpary od smažení a ve vzduchu je ošklivě cítit něco spáleného. Všechny domy mají šedou barvu, není zde slyšet žádný smích, hudba a ani ptáčci tady nezpívají.  Všichni jsou zde unavení a nemocní. Děti si vůbec nehrají, protože nemají sílu a svaly, místo toho mají velká bříška, která jim překáží, sotva se vlečou po chodníku. Zdravoušovi a Zdravěnce je z toho smutno.

Opečánek vypráví: „Moji sousedé z Hamburgerové ulice nechtějí navštěvovat sousední městečko, kde bydlíte vy, Zdravouši.“ Vzpomínáte si, děti, jak se to městečko vypadající jako ručička jmenuje?  „A jedí jídlo jenom z Hamburgerové ulice, hodně hranolků, hamburgerů, smaženého sýru a párků v rohlíku. Už toho snědli tak moc, až z toho rodiče i děti onemocněli,“ vypráví dál Opečánek.

„Opečánku, ale víš, co nechápu? Jak to, že ty jsi zdravý a plný síly, když bydlíš také v Hamburgerové ulici?“ ptá se Zdravouš. „To máš tak, Zdravouši. Já sice bydlím v Hamburgerové ulici, ale chodím pěšky každý den do vašeho městečka. Jím jídlo ze všech ulic připomínajících vaše prstíky. Třeba dědečka mám ve Vitaminové ulici. Můj tatínek pracuje na poli v Sacharidové ulici a každý den domů přinese brambory, pšenici, žito, rýži, oves nebo těstoviny. Můj kamarád Fazolka, který bydlí v Bílkovinové ulici, je tak laskavý, že nám nosí čočku, cizrnu a maso a teta Oříšková nám pravidelně posílá pytlík s oříšky.  Zdravouši, a přece víš, jak rád sportuji, běhám a hraji různé hry, třeba fotbal nebo šipkovanou – to jsou mé oblíbené. A taky večer nekoukám na televizi a chodím brzy spát,“ dodal Opečánek.

Ale teď půjdeme navštívit ještě Solnou a Cukrovou ulici. Co na to říkáte, děti? …

Solnou ulici zná Zdravouš  také moc dobře, bydlí tady jeho spolužák Čipsík. Solná ulice je stejně ošklivá jako Hamburgerová, všechno je moc slané, lidé jsou zde unavení a jí tady jenom slané brambůrky, slané tyčinky, slaný popkorn, snacky a krekry. Místo vody na pití jsou tu vodopády soli a na stole má každý slánku.

Najednou zafouká vítr. „Co to je za sladkou vůni?“ ptá se Zdravěnka. „To je Cukerná ulice, Zdravěnko“, odpovídá Zdravouš. „Chceš se tam jít podívat?“ „Ano, ano, moc prosím“, říká nadšeně Zdravěnka. Cukerná ulice je tak barevná a domečky jsou zde vyrobené z bonbónů a čokolády. Ale fuj! Všechno tady strašně lepí a většina dětí i rodičů má oteklé tvářičky a bolavé zoubky. „To je bolí zoubky z toho sladkého mlsání a sladkého pití,“ míní Zdravěnka. Zdravouš přikyvuje a usoudí, že je čas se vrátit domů na Zdravé náměstí, je to ze Semtamovic ještě hodně daleko.

Po cestě se zastaví ještě u babičky Studánkové, aby se napili.  Babička má pro děti osvěžující pramenitou vodu. Po tak náročné a daleké túře si mohou děti dopřát malou sladkost na doplnění energie. „Když jste vážili tak dalekou cestu a mlsáte jen sem tam, můžete si kousek čokolády nabídnout,“ praví babička. Děti babičce poděkují, rozloučí se s ní a utíkají domů.

„Tak ahoj, kamarádi, už musíme jít domů na večeři,“ loučí se s námi Zdravouš se Zdravěnkou. Ještě nám zamávají a už otevírají dveře jejich chaloupky.

Když Zdravouš a Zdravěnka přišli domů, maminka už měla večeři na stole. Děti pro všechny přípravily příbory a prostírání a u společné večeře vyprávěly rodičům, co všechno viděly. Maminka s tatínkem Zdravoušovi a Zdravěnce vysvětlili, že v ulicích jako je Hamburgerová, Solná a Cukerná, lidé nenavštěvují městečko podobné ruce, málo se hýbou, nejedí zeleninu, ovoce, luštěniny, ryby, oříšky ani jogurty, nebo toho snědí jen velmi málo. Proto zde lidé mají velká bříška, zkažené zuby, jsou unavení a často nemocní. „A moc málo se smějí,“ dodává Zdravouš. „Naopak lidé ve Zdravíkově“, pokračovala maminka, „ se každý den potkávají na Zdravém náměstí a chodí pravidelně pětkrát denně na procházku do všech ulic: do Pitíčkové, Vitaminové, Sacharidové, Bílkovinové i Tukové. Jedí dostatek zeleniny, ovoce, luštěnin, ryb, oříšků i masa. Pijí hlavně čistou vodu, také sportují a chodí brzy spát. Proto jsou zdraví, usměvaví, silní, plní energie a dobré nálady. No, a  teď už rychle do postýlek.“

„To byl ale krásný den, Zdravěnko, viď?“ zasnil se Zdravouš, když si večer čistil zoubky. „To byl, Zdravouši.“

Tak zase příště, děti…..